Den, kdy křižáci ztratili Jeruzalém (2. říjen 1187)

Kapitulace křižáckého Jeruzaléma do rukou sultána Saladina 2. října 1187 se stala klíčovým bodem celých křížových výprav. Od té doby se ho všechny následující výpravy snažily získat zpět a až na krátkých 15 let se jim to nepodařilo. Saladin odmítl vyvraždit všechny obyvatele města („nejsem jako křesťané“), ale za všechny propuštěné chtěl tučné výkupné. S velitelem obrany Balianem z Ibelinu tak probíhalo smlouvání jak na jarmarku. Ve městě bylo zhruba 5 000 bojeschopných mužů a záplava tisíců (možná jich bylo až 20 000) uprchlíků z okolí. Saladin požadoval za každého muže 10 byzantských zlatých (tzv. bezantů), za každou ženu 5 bezantů a za každé dítě jeden. Balian namítal, že ve městě jsou tisíce chudých, kteří nemají na zaplacení, a tak Saladin navrhl „množstevní slevu“ 100 000 za všechny obyvatele města. Balianovi se to i tak zdálo příliš, Saladin tedy navrhl 50 000 za 7 000 obyvatel, zbytek si vezme do otroctví. Nakonec se cena ustálila na 30 000 bezantů za 7 000 lidí, přičemž jeden muž byl „v hodnotě“ dvou žen nebo deseti dětí. Saladin dále udělal vstřícné gesto, 1000 chudých propustil zdarma, další 1000 propustil jeho bratr a nakonec Saladin pustil i všechny nemajetné seniory. Zbylé, kteří neměli na zaplacení a nikdo se na ně nesložil (např. sám Balian zaplatil sumu za mnoho ostatních), byli opravdu odvedeni do Damašku jako otroci. Jejich počet se odhaduje na několik set až několik tisíc. Samozřejmě v křižáckém průvodu, který opouštěl město, byly k vidění i bedny se zlatem, které jejich majitelé nechtěli věnovat za výkupné svých bližních… Doba křížových výprav do Svaté země, kterých bylo celkem devět (1095-1291), je historiky chápána zcela rozporuplně. Buď jako neobyčejné vzepjetí středověkého křesťanstva, které s tehdejší technikou dokázalo dobýt a udržet 4 500 km vzdálené území. Jiní zase dobu odsuzují jako nejtemnější etapu středověku, protože válčení ve jménu Ježíše Krista tehdy provázela šílená zvěrstva (je třeba říct, že po barbarském průběhu první křížové výpravy se ty další už chovaly o něco mírněji). Také v různých obdobích se hodnocení křižácké doby měnilo. Samozřejmě středověk křížové výpravy oslavoval, vzniklo také mnoho epických básní, které dnes najdeme v čítankách (např. Píseň o Rolandovi). Za renesance, humanismu a osvícenství se objevila kritika výprav jako projevů středověkého náboženského fanatismu a teokracie. V 19. století došlo zase k romantické představě o křižácích jako předchůdcích koloniální expanze a jako prvních průkopnících obchodu s Orientem, který Evropě přinesl mnohá zlepšení (sklo, látky, cukrová třtina atp.). Pak přišli pro změnu socialisté a marxisté, kteří dobu naprosto odmítali. Atakdále...