Její pastorkyňa – Největší dílo všech dob

Janáček psal operu v těžkém životním období, kdy mu umírala dvacetiletá dcera. Komponovat musel po nedělích a přes týden vydělávat na chleba. Nakonec dílo své dceři věnoval. Muž seděl u psacího stolu. Chytil se za hlavu a dal se do strašného pláče. V prudkém návalu deprese se obviňoval, že nic neumí. Toho jsem nemohla snést. V jeho poslání umělce jsem vždycky věřila, věřila jsem v krásu a velikost pastorkyně. Objala jsem vroucně jeho hlavu a sama plačíc jsem jej těšila. Jen veliká víra v jeho dílo mi mohla dát všechna ta slova útěchy a vzpružení. Byla asi přesvědčivá, protože jej uklidnila. A dál už jsem byla na stráži, aby se podobný záchvat neopakoval. (Zdeňka Janáčková)