Po covidu jsem skončila na vozíku a musela se plazit. Sport mi zklidňuje mysl, říká Eliška Krejčí

Je tomu sotva rok, co Světová zdravotnická organizace odvolala globální stav nouze spojený s pandemií covidu. Připomínat si dnes dobu všudypřítomné nejistoty a vlastní zranitelnosti se chce málokomu. Jsou ale tací, kteří na ni nezapomenout nikdy. Patří mezi ně i bývala všeobecná zdravotní sestra, aktuálně adaptive trenérka Eliška Krejčí, která začala mít po první prodělané nákaze problémy se sluchem a doteď nosí naslouchátka. Bez nich slyší jenom šum a pískání, nic jiného. Po druhém pozitivním testu se k tomu přidaly potíže s hybností dolních končetin. Nejdřív nejisté našlapování, pak vrávorání, což řešila berlemi, až jí nohy vypověděly službu úplně. Přestože na invalidní vozík je odkázaná dva roky, vlastní má teprve od prosince, do té doby si kompenzační pomůcky půjčovala. A hledala způsob, jak se zvednout zatím aspoň psychicky. Jestli bude ještě chodit, totiž nikdo neví. Přiznává, že ze začátku ji neurčitá diagnóza vadila, teď je neskutečně ráda, že má pořád naději a motivaci snažit se dál. Jak moc velkou pochopíte, když si poslechnete, jaké překážky musela překonat, když se doslova plazila po zemi, a co všechno se naučila. Navzdory tomu všemu se během rozhovoru pořád usmívá a usiluje o účast na paralympiádě. Myslím, že její příběh stojí za to společně sdílet.
00:00 Život před covidem a po něm
06:32 Průběh nákaz a jejich následky
08:21 Prvotní šok a smiřování se s novou realitou
12:00 Cesta ke sportovní střelbě
14:54 Plazení se po podlaze
16:10 Bariéry ve veřejném prostoru
CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 46 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR