„S bráchy jsme hráli scénky odmala, moje první role byl pes. Byl kouzelný pocit vidět, že se někdo směje až pláče, přitahoval mě celý život. O cestě na přijímačky na DAMU jsem mamince lhala jako když tiskne, nandala by mi víc facek, než když jsem jí řekla, že bych chtěla být herečka,“ směje se Iva Janžurová. Na konci září půjde do kin její dokumentární portrét režírovaný dcerou Theodorou Remundovou. „Pořád se chtěla dobrat k poněkud zajímavějším vlastnostem než jsou mé klady. Když mi ukazovali záznam, jak na mě na jevišti padá obří dekorace, dostala jsem záchvat smíchu. Tehdy jsem to přežila a neměla ani modřiny, ale slavím ten den jako druhé narozeniny,“ dodává.
