„Ročně se u nás utopí kolem 200 lidí, to je obrovské číslo, ale musíme k tomu připočítat ještě ty, kteří přežili, ale mají trvalé poškození mozku. A těch třeba u dětí není málo,” říká vodní záchranář Jan Sedláček, který se jako dobrovolník věnuje i programu U vody bez nehody. „Tonoucího zachraňuje prevence a ta u nás zásadně chybí. Nemáme jasnou výukovou koncepci, strašně se podceňuje dozor u dětí a máme také řadu nekvalitních plavčíků, kteří si pak těžko zjednávají respekt. Vodákem je zase každý, kdo vleze do lodi.”
