29. prosince 1940, Ogorzow přepadl a zavraždil čtyřicetiletou Gertrudu Siewert, která cestovala mezi berlínskými čtvrtěmi Karlshorst a Rummelsburg. Stejně jako své předchozí oběti ji usmrtil úderem do hlavy a vyhodil z jedoucího vlaku. Přestože po útoku ještě žila, později v nemocnici zemřela. Dne 4. ledna 1941 se Ogorzow zaměřil na sedmadvacetiletou Hedwigu Ebauer. V tu dobu těhotná Ebauer byla uškrcena a vyhozena z vlaku poblíž stanice Wuhlheide. Brzy po pádu zemřela. Jednalo se již o třetí Ogorzowův útok v neděli v ranních hodinách, což ukazovalo na určitý vzorec jeho chování. Navzdory rostoucímu znepokojení veřejnosti a šuškání o sériovém vrahovi ve vlacích, uvalily nacistické úřady pod vedením ministra propagandy Josepha Goebbelse na případ mediální embargo, aby nebyl narušen obraz práva a pořádku v nacistickém Německu. Mezitím se berlínská policie snažila nepolapitelného vraha chytit. Ogorzow se jen o vlásek vyhnul dopadení, když se setkal s tajnou policistku, která se vydávala za osamělou cestující, ale podařilo se mu uniknout. Dne 11. února 1941 byla zavražděna Johanna Voigt, devětatřicetiletá těhotná žena, která nastoupila do vlaku s Ogorzowem. Důvěřovala mu kvůli jeho železniční uniformě, ale téměř okamžitě ji napadl. Po několika úderech do hlavy byla vyhozena z vlaku a svým zraněním podlehla. Po smrti Voigt si vyšetřovatelé všimli znepokojující skutečnosti – obětem chyběly jízdenky na vlak. To naznačovalo, že vrahem mohl být zaměstnanec železnice, který měl přístup do zakázaných prostor vlaků. Bylo zintenzivněno úsilí o výslechy a sledování tisíců zaměstnanců Říšských drah, ale pokrok byl stále pomalý...

Někdy, když se lidé určení na smrt blížili k plynovým komorám, začali v hrůze couvat a pokoušeli se vrátit zpět. Tehdy se použily biče, obušky, a dokonce i železné tyče. Jakmile byli uvnitř, Marčenko se před začátkem plnění další komory ujistil, že jsou dveře každé komory zavřené a zamčené. Když byly komory na obou stranách chodby plné, Marčenko a již zmíněný Šalajev společně odešli do strojovny a spustili motory, aby zahájili smrtící proces. Zatímco motor běžel, díval se okénkem, aby viděl, jak zplynování postupuje. Jeho bývalý kolega Vladimirovič Leleko později vzpomínal, že když se Marčenka zeptal, co vidí, odpověděl mu: „Vidím, jak se lidé svíjejí, jak sebou kroutí.“ Marčenko byl odborníkem na zabíjení lidí svou dvoumetrovou vodní trubkou. Jeho bývalý spolupracovník po válce vypověděl, jak Marčenko zabil fyzicky silného muže jedním úderem trubky. Ivan Marčenko byl také sexuální deviant. Ženy na cestě do plynových komor bodal do stehen a genitálií a někdy je také znásilňoval...

Místní žena, která se představila pouze jako Nitsa N., vzpomínala, že vojáci zahájili palbu ihned po vstupu do vesnice. Sledovala, jak jeden z nich vyrazil dveře jejího domu a v kuchyni zastřelil jejího manžela a děti. Venku na ulicích byli bez varování zastřeleni další lidé. Brutalita se ještě prohloubila, když SS začala rabovat domy, znásilňovat ženy a mrzačit těla. Očití svědci uváděli, že vojáci SS bodali bajonety do dětí v postýlkách, probodávali těhotné ženy a vesnického kněze sťali. Děti byly zastřeleny z bezprostřední blízkosti a kojenci byli hrůzně rozčtvrceni. Jedna z přeživších, mladá dívka jménem Sofia D., pracovala na poli kousek za vesnicí se svým otcem a bratrem. Když viděli, jak nad střechami stoupá kouř, řekl její otec dětem, aby zůstaly na místě, a běžel zkontrolovat její matku. Když Sofie a její bratr narazili na nákladní auto SS, snažili se utéct, ale vojáci již zahájili palbu, Sofii zranili a jejího bratra zabili...

Jen pár měsíců po vyhlášení samostatnosti svedlo mladé Československo sedmidenní válku se sousedním Polskem, během níž padlo několik desítek vojáků na každé straně. Tento ozbrojený konflikt je ale jen špičkou ledovce dlouholetého sporu o jednu z nejdůležitějších oblastí našeho státu. Jak tento spor vznikl? Z jakých důvodů? A jak se nakonec vyřešil? To vše se dozvíte v tomto videu, ve kterém chci představit jednu z nejkontroverznějších a nejzajímavějších kapitol historie našeho národa.

Jak se koncem dubna 1945 americké ozbrojené síly blížily ke komplexu Kaufering, SS začali tábory evakuovat a vězně posílali na pochody smrti ve směru na Dachau. Vězni, kteří nedokázali udržet tempo, byli často zastřeleni nebo ubiti k smrti dozorci. 27. dubna 1945 příslušníci SS pod vedením táborového lékaře Maxe Blanckeho zapálili koncentrační tábor Kaufering IV, včetně 360 vězňů, kteří nebyli schopni chůze, aby zabránili jejich osvobození americkými jednotkami. Židovští vězni byli zavřeni v chatrčích a bylo jim řečeno, že pokud vyjdou ven, budou zastřeleni. Budovy byly poté zapáleny. Někteří vězni vevnitř uhořeli, jiní našli sílu rozbít dveře a vyplazit se zemřít ven. Někteří vězni měli na ohořelých tělech zbytky oblečení, většina z nich však byla nahá...

Když se k hraně Niagarských vodopádů blížil sud s nápisem Karel Souček, tak každému s přihlížejících muselo na maximum bušet srdce. Takto odvážný kaskadérský kousek totiž pro mnohé před nÍm končil krutou smrtí. Jak ale dopadl šílený kousek kanadského kaskadéra československého původu? A přineslo mu to slávu a bohatství? Přesně na to se podíváme v tomto videu, ve kterém poodhalíme jeden z mnoha zapomenutých příběhů českého národa za velkou louží.

Z více než 57 000 slovenských Židů deportovaných v roce 1942 jich válku přežilo jen 300. Jeden z nejznámějších příkladů Tisovy kolaborace s nacistickým Německem pochází z října 1944. Během závěreční fázy Slovenského národního povstání proti jeho režimu a německé okupaci navštívil Tiso Banskou Bystrici, centrum povstání, poté, co ji německé jednotky dobyly. Během této návštěvy 30. října 1944 symbolicky oslavil potlačení povstání a vystoupil s projevem, v němž povstání vykreslil jako zradu zinscenovanou komunisty a zahraničními agenty. Vyjádřil také vděčnost nacistickému Německu za pomoc při obnovení kontroly jeho režimu nad Slovenskem a vyznamenal německé vojáky, kteří se zapojili do potlačení povstání. Tato událost podtrhla jeho kolaborantské postoje a posílila jeho roli při potlačování odbojového hnutí, což přispělo k jeho poválečnému odsouzení a popravě za vlastizradu a válečné zločiny. V týdnech následujících po říjnu 1944 došlo na slovenském území k desítkám zločinů proti lidskosti, za které byly odpovědné německé jednotky a polovojenské jednotky Hlinkovy gardy. Byly vypáleny desítky osad, zavražděni civilisté, mezi nimi i ženy a děti. Slovenský prezident a katolický kněz Jozef Tiso to bral jako „obnovení pořádku“...

Když v dubnu 1945 Karl Hermann Frank viděl, že jeho hrůzovláda skončila, rozhodl se uprchnout z Prahy a vzdát se Američanům, protože se obával ruského zajetí. 9. května 1945 byl Frank zatčen jednotkami americké armády, ale jeho plán nevyšel, protože byl vydán zpět do Prahy, kde byl od března do května 1946 souzen Lidovým soudem. Osobní odpovědnost za popravy odmítl, i když před tribunálem připustil, že je lze „podle lidského cítění a lidských zákonů považovat za vraždu“. Ani jeho lži mu však nepomohly uniknout spravedlnosti a v úterý 21. května 1946 odsoudil Lidový soud v Praze Karla Hermanna Franka za vlastizradu a masakr civilního obyvatelstva českých obcí Lidice a Ležáky k trestu smrti oběšením. Přestože Frank nikdy neměl slitování s žádným Čechem, požádal československého prezidenta Edvarda Beneše o shovívavost. Frank Benešovi napsal: „Věřím, že jako vítěz projevíte milosrdenství a darujete mi život.“ Mýlil se však. Na jeho telegrafickou výzvu nepřišla žádná odpověď...