České pohádky chápeme jako národní poklad. Zdají se být skutečnou lidovou tradicí, tím nejlepším z toho, co jsme schopni vyprávět dětem a předávat dalším generacím, něčím až nadčasovým. Ve skutečnosti jsou ale pohádky ovlivněné historicky a je v nich přesně to, co do nich tvůrci vložili v určité době. Zatímco v 50. letech byli nepřáteli feudálové, imperialisté a „nacisté“, v pozdější době se pohádky staly metaforou něčeho jiného. Jsme to my, kdo žijeme v jakémsi začarovaném prokletém království nebo zchudlém zkorumpovaném a rozpadajícím se knížectví.
