„Po měsících v nemocnici jsem se dozvěděl, že mi dávali sedmiprocentní naději na přežití. Měl jsem štěstí,“ vzpomíná herec, když vypráví Blance Kubíkové o událostech z revolučního roku 1989. Dokázal se vrátit „do života“ i k divadlu. „Jednou jsem přijel po představení v Celetné do baru a nějaký divák se divil: Vy ten vozík neodložíte ani v civilu?“ Honza vzal štáb na procházku po Praze a do Lomu u Tábora, odkud pochází rodina jeho tatínka a divadlo tu hrál už jeho dědeček. Ochotnické.