Vánoční kolední jedlová větvička zvaná štěstí

Štěstí, šťostka, vinš nebo polaznička jsou názvy pro zdobenou jedlovou větvičku, která hrála významnou úlohu při zimních koledních obchůzkách. Roznášely ji děti z chudobných rodin zejména 26. prosince, na svátek svatého Štěpána. Tento zvyk byl v různých podobách známý v širší beskydské oblasti a navazuje na starobylé tradice karpatské kultury. Přestože mnohde upadl v zapomnění, v pozměněné podobě jej dodnes zachovávají rodiny na Frýdecko-Místecku, Frenštátsku, na Těšínsku a ojediněle i na Valašsku. Základ štěstí tvoří jedlová větvička s třemi až pěti rozvětvenými vrcholky, která se ozdobila ručně vyráběnými květy rozmanitých barev a tvarů. Zhotovovaly je především ženy, které pečlivě dbaly na to, aby bylo výsledné štěstí esteticky vyvážené a působivé. Často se s výrobou květů začínalo již v listopadu a končilo těsně před štědrým dnem. Využívalo se především obalů od potravin, které hospodyně v průběhu roku střádaly. Ty se různě stříhaly, skládaly, prošívaly a upevňovaly na větvičku. Při tvorbě květů se hojně uplatňoval také hedvábný a později i krepový papír, nebo textilní stuhy. Vznikaly ploché ozdoby, prostorové květy i mašle. Věřilo se, že darovaná zdobená větvička přinese do rodiny, či hospodářství vytoužené blaho a zdar, zkrátka štěstí a úspěch do nastávajícího roku. Jedle sama o sobě symbolizovala štěstí. Vzhledem k tomu, že zůstávala po celý rok stálezelená a neopadla, platila za připomínku živoucí přírody. Papírové květy znázorňovaly schopnost přírody kvést a plodit. Zdobené štěstí tak představovalo magický předmět, který svou mocí přispíval k hojnosti úrody. Pod vlivem křesťanství byl pozměněn původní výklad tradice. Jedlová větvička v podobě kříže s ozdobou znázorňující kometu, měla odkazovat k připomínce narození Ježíše Krista. Štěstí se umisťovalo na čestné místo ve světnici, za kříž, obrázky svatých, nebo za ostění dveří. Na tomto místě setrvávalo po celý rok. Hospodyně je pečlivě opatrovaly a dbaly na to, aby nepřišlo k úhoně. Při nepřízni počasí z něj odlamovaly kousek, který vhazovaly do ohně, pro ochranu úrody a hospodářství. Teprve po roce, opět na svatého Štěpána, kdy koledník přinesl nové štěstí, bylo možné to původní spálit v kamnech. Se štěstím chodívali koledníci od časného rána nejen po rodině a sousedech, ale též po širším okolí. Vcházeli do domu, pronesli blahopřejná slova formou přednesu nebo písně, předali větvičku a odcházeli náležitě obdarováni.